předchozí domů
Balonářské prázdniny I
24. června - 27. července 2021
Frederick • Riverton • Buffalo Bill • Thermopolis • kosa • randicí sezóna
pište English

Na balonování se vstává velmi brzy - ale pak třeba vidíte úplněk v 5:32 ráno.
Na balonování se vstává velmi brzy - ale pak třeba vidíte úplněk v 5:32 ráno.
Naše pilotka Jeanne.
Naše pilotka Jeanne.
Starou lamu novým kouskům nenaučíte — i po letech stále považuji za "prázdninové období" červenec a srpen, ačkoliv našim dětem letos končila škola už v květnu. Blázinec se vstáváním v nekřesťanskou hodinu šest dní v týdnu jsem už popisovala minule, takže se k tomu snad ani nebudu vracet — tento způsob prázdnin se mi zdá nešťastným — a budu se věnovat těm prázdninovějším událostem. Letos se nám to léto hodně točilo kolem balonářských akcí. Ono totiž oproti Kalifornii tady žijeme v podhůří, a do hor na výšlap si můžeme zajet jen tak na odpoledne, takže tím odpadá důvod jezdit někam stanovat nebo složitě plánovat.

Poslední týden v červnu k nám přijeli naši balonáři, Jeanne s Tomem. Zůstali dva dny a pak se přesouvali do Fredericku v Coloradu, kde měli zajištěné bydlení v hotelu poblíž balonového srazu. My jsme usoudili, že Frederick je tak blízko, že se nám hotel nevyplatí — sice se ráno projedeme přes hodinu — ale z hotelu bychom stejně jeli minimálně dvacet minut — a noc bychom strávili v hlučném cizím prostředí v cizí posteli.

V pátek stejně vyrazil pomáhat jen Sid s Tomem; já zůstávala doma, protože Lisa měla službu v práci a potřebovala taxikáře. Kluci to vychytali, protože v pátek neměli balonáři žádné klienty či sponzory, a tak se i oni dostali na let do koše — a ještě k tomu na krásném místě, s vyhlídkou na Skalisté hory.
 
Výhled z balónu na Frederick, CO.
Výhled z balónu na Frederick, CO.
Třítisícové hory máme za rohem, jezdíme tam na jednodenní výlety.
Třítisícové hory máme za rohem, jezdíme tam na jednodenní výlety.
V sobotu jsme ve čtyři ráno zrovna vyjížděli z garáže, když přišla textovka, že můžeme zpět do postelí, protože ve Fredericku prší a neletí se. Neděle pak zase vyšla pěkně, ale v koši byli sponzoři, takže jsme jen "pracovali" a pak jeli vyzvednout balón v polích za Frederickem. Následovala líná snídaně a zbytek neděle na zotavenou. Jeanne s Tomem pak u nás zůstali ještě pár dní, než pokračovali dál na západ do Driggse na další balonářskou akci. Na tu se nás snažili ukecat, ale s Lisinou brigádou, mými kozenkami a Sidovým pracovním zapřažením to prostě nešlo. Navíc Driggs se odehrává kolem Dne Nezávislosti — a geograficky je to u Teton National Park — což je takové pokračování Yellowstone. Čili v nejrušnější víkend v roce u nejslavnějšího národního parku. Což je místo a okamžik, kdy fakt raději zůstaneme doma v klidu, než se tlačit někde v davech turistů. Dalším důvodem byl Riverton — který je necelé dva týdny po Driggsu, a kam jsme tuze chtěli jet — a před kterým jsme se chtěli trochu vzpamatovat (a vyspat) z jedněch balónů — vstávání o víkendu ve 3:30 místo v mých obvyklých 5:45 moc osvěžující skutečně není.

Sotva Jeanne s Tomem odjeli, měli jsme další návštěvu. Luba s Mirkem se stavili na jednu noc, když jeli na závody své dcery do Colorada. Projevili značnou dávku obětavosti — přiletěli ve středu pozdě večer do Denveru, půjčili auto, přespali v hotelu, ráno šli na túru do Rockies, odpoledne dojeli k nám na sever, došli jsme si na večeři, pokecali a ráno oni jeli autem na jih až za Denver do Colorado Springs. Tak to byla taková rychlovka, ale zdá se, že kreativní kamarádi k nám cestu najdou vždycky.
 
Svišť.
Svišť.
Kochá se i puberťák.
Kochá se i puberťák.
Na Den Nezávislosti jsme nikam nejeli — a nakonec jsme měli pěknou podívanou na ohňostroje z domova — třetího byla oslava u souseda na jihovýchodní straně, která byla vidět z verandy. Na čtvrtýho jsme pak z terásky u kuchyně viděli ohňostroje zbytku města, včetně — zřejmě — oficiálního na letišti. Sezení u vlastního domu, s dobrým chlazeným pitím po ruce, bez komplikací s cestováním a parkováním, má něco do sebe.

Následoval oddechový týden a o víkendu jsme si udělali další výlet do Medicine Bow a Snowy Range — tentokrát i s Tomem. Sníh už odtál natolik, že se jsme se dostali autem až k Lewis Lake a tam odtud jsme šli na malý výlet kolem jezírek. Zase nás příjemně překvapilo, jak tu máme krásně — a že nám ani v bratru třech tisících metrech není blbě. Jak žijeme v osmnácti stech metrech, tak jsme pěkně aklimatizovaní.

Ve čtvrtek jsme vyráželi do Rivertonu. Tam jsme měli již několik měsíců zamluvený náš oblíbený hotel. Místní Holiday Inn nám přišla praktická pro pobyt s puberťáky — protože se dá pěšky vyrazit do několika restaurací, přes ulici je Walgreens, kde se dá koupit i nějaké to jídlo nebo zmrzka. Navíc hotel má svou restauraci — i s barem — kde se dá večer sednout na chvilku na pivo a pak se odkutálet rovnou do postele, bez nutnosti někde řídit nebo se potácet po městě. Zkrátka samá pozitiva a sociální jistoty.
 
Odraz.
Odraz.
I k nám dorazil kouř z Montany.
I k nám dorazil kouř z Montany.
Cestou na druhý konec Wyomingu se zhoršovala situace s kouřem — projížděli jsme pochmurnou krajinou bez slunce a já a Lisa jsme kašlaly plíce. Naštěstí v Rivertonu to pak nebylo tak hrozné, zřejmě Wind River Mountains leccos zastavily. Ovšem v pátek ráno pršelo a balóny byly odvolané. Dýchalo se v tom lépe — a my jsme volný den využili k výletu do Cody, do muzea Buffalo Billa. Tohle muzeum jsme navštívili před třemi lety a líbilo se nám, že je pod jednou střechou pět muzeí — a ty samy často obsahují několik expozic. Muzeum Williama "Buffalo Billa" Codyho má odbočky ke zvědům a stopařům, generálům (pro které Cody pracoval), bizonům, Pony Expressu (zlé jazyky tvrdí, že Cody pro Pony Express nikdy nejezdil) — a samozřejmě ke slavné show z Divokého Západu, kterou shlédla i královna Viktorie. Přírodopisné muzeum je také velmi zajímavé — spirálovitou expozicí člověk sestoupí z hor až do prérií a plání. Nejošizenější nám přijde muzeum Indiánů — postrádá nějakou časovou linii a zajímavost. Artefakty s popisky, vystavené ve vitrínách, neupoutají tolik, jako interaktivní expozice. Přiznám se, že letos jsem vynechala muzeum zbraní (opět — vitríny s popisky) a uměleckou galerii. Na přednášku o dravých ptácích jsme se nevešli nikam k sezení, a stát ve třiceti stupních na slunci se nám nechtělo.
Přes tuto naši vybíravost jsme strávili v muzeu spoustu hodin a na hotel se vraceli s pocitem příjemně stráveného prázdninového dne.

V sobotu se konečně mohlo létat, takže jsme si užili balonování — obzvláště pak hon na balón, který přistál na hezkém plácku patřícím okresu, s prašnou cestou pro příjezd auta s přívěsem — ovšem za zamčenou bránou. Naštěstí chlápek, který vylezl v nedbalkách z blízkého domu, aby zjistil, co že se to děje, nakonec sehnal údajně svéh bratra, jenž pracuje pro okres — a který znal kód zámku, takže jsme mohli balón v pohodě složit a naložit.
 
Horké prameny v balonovací přestávce — letos je málo vody.
Horké prameny v balonovací přestávce — letos je málo vody.
Mezi Tomy.
Mezi Tomy.
Toma a Jeanne jsme nalákali na snídani v našem hotelu — ale tam nás vyhodili, že za patnáct minut zavírají. Nezbývalo, než se natlačit s ostatními balonáři do restaurantu Trailhead. Posilnění jsme se odpoledne vydali na výlet k horkým pramenům do Thermopolis. Letos tam nebylo moc vody, prameny moc netekly, a tak se pod nimi člověk musel spíš povalovat, než koupat; tím pádem také v řece převažovala ledová voda, takže jsme do ní nevlezli. Nicméně povalování se v teplé vodě bylo skutečně relaxační — a já měla poprvé za celé léto pocit nějaké DOVOLENÉ. Večeře v místní thajské restauraci celý pocit jen posílila.

V neděli jsme odlítali, posnídali — pro změnu už zase v hotelu — a čekala nás cesta domů. Jsou to jen nějaké čtyři hoďky — a celé to odřídil Tom. Což máme radost, že synek nemá problém vyrazit i na delší štreku a že jede pěkně a spořádaně, takže se člověk nemusí bát.

Hned v pondělí po návratu Sid vyrazil na služebku do Severní Dakoty, já jsem si nabrousila kosu a dala se do kosení. S barákem jsme totiž koupili i postarší motorovou sekačku — takový ten traktůrek — ale když jsme ji potřebovali, tak se sekačka porouchala po prvním nastartování a přestala řadit. Několik týdnů jsme se snažili sehnat někoho, kdo by byl schopen a ochoten to opravit, ale nějak se nezadařilo. Takže jsme stáli před možností koupit (za několik tisíc) novou sekačku, zaplatit posekání zahradníkem, a nebo to nechat být. Já jsem usoudila, že než se dostaneme ke koupi nějaké techniky, tak si za zlomek ceny sekačky pořídím kosu, to nejnutnější pokosím, a za zbytek zaplatíme zahradníkům.
 
A zase práce.
A zase práce.
Na balonaření je nejtěžší najít vhodné místo k přistání.
Na balonaření je nejtěžší najít vhodné místo k přistání.
Tím jsem se ocitla v říši divů a přiučila se spoustu nových faktů. Třeba, že americké a evropské kosy se liší. Americká má kosiště prohnuté do eska, čepel je kratší, než evropská — a z jiné slitiny, takže se nemusí naklepávat. Celá ta sranda je ovšem mnohem těžší než kosa evropská. Přijde mi, že se i seká s trošku jiným úhlem a technikou, ale to může být i tím, že mám levnou kosu z Walmartu, kde už nejdou žádné úhly nijak naštelovat. Za úkol jsem si dala prosekat prostor kolem stromků — máme pět řad větrolamu, a sice je řadami natažená plachta, ale i tak chudáci stromky a keře nestíhají růstem konkurovat trávě a plevelům, které vytáhly do metrové výše. Navíc stromky byly zřejmě zasázené strojově — a kolem plachty je pás jalové půdy a šutrů, v níž se daří právě jen bodlákům a různému chábí. Tudíž jsem musela vždycky napřed vysekat pás prérijní trávy, aby mi mělo kam od kosy odpadávat právě ono chábí. Původní tráva v prérii roste v řídkých trsech, které, než jsem se dobrala ke koupi kosy, uschly a kosa po nich teď jen tak klouzala. Chábí a bodláky byly naopak mohutné a dřevnaté, takže jsem si chvílemi připadala spíš jak v pralese a rubala jsem to jak mačetou. Nakonec tedy asi bylo dobře, že se mi nepodařilo objednat kosu evropskou (na kterou nejsou k sehnání čepele), ale že jsem měla těžkou kratší a LEVNOU kosu americkou — která se navíc dá velmi jednoduše nabrousit. To, že jsem ji nezlomila, mi přijde spíš jako zázrak nebo náhoda.
 
Sid se cestou na služebku stavil na Devil's Tower.
Sid se cestou na služebku stavil na Devil's Tower.
Já mezitím začala vysekávat stromky z metrové trávy a plevele.
Já mezitím začala vysekávat stromky z metrové trávy a plevele.
Vzhledem k tomu, že větrolamů mám několik set metrů, a že v červenci je vedro i tady u nás na vidrholci, trval mi celý projekt asi dva týdny — sekat jsem mohla jen večer, když se ochladilo natolik, aby se mi z vedra nedělalo špatně — rána, která by se hodila víc, jsem totiž trávila dojením a obstaráváním zvěře a vožením Lisy. Do toho se občas sejde obsekání příjezdovky a baráku a stodoly — kde je stejný problém, jako kolem větrolamů — jak se na tom relativně nedávno stavělo, rostou na tom jen bodláky a chábí, které by stejně sekačkou vzít nešly a musí se na to málem mačetou.

Další projekt mi připravil původní majitel tím, že sice natáhnul kolem studny a nádrže na vodu otočku pro auta, vnitřek osázel květinami, a celý záhonek (kryjící právě tu nádrž a studnu) obsypal ozdobným červeným štěrkem — což je super, protože tím pádem je na první pohled jasné, že se tam nemá přes to jezdit autem — ale pod štěrk nenatáhnul tkaninu — takže celá tahle sranda zarostla během pár týdnů plevelem jak zámek ze Šípkové Růženky. Nezbývalo než zapřáhnout synka — a využít jeho mládí a síly na to, aby postupně vždycky odhrabal kus štěrku, natáhnul tkaninu, a štěrk nasypal zpět. A zbytek alespoň oplel. Nadšen nebyl, ale na rozdíl od sestry si nesehnal žádnou brigádu, a mně přišlo docela nefér, abych já kmitala od šesti do rána do devíti do večera a on trávil léto vsedě u počítače.
 
Helikoptéry Huey.
Helikoptéry Huey.
Thunderbirds.
Thunderbirds.
Někdy v té době přišla Lisa s žádostí o odvoz na rande. Na letní práci se spřátelila s podobně starým brigádníkem — a tak se mi po domácnosti občas kromě mých dvou dvoumetrových chlapů, pohybuje ještě Ian — který je větší nejen než Tom, ale i než Sid. U Lisy došlo kolem jejích šestnáctých narozenin k velkému zlomu. Že má samá áčka, na to jsme zvyklí — ale našla si brigádu na veterinární klinice a domluvila si, že bude pokračovat i ve školním roce, zapsala si ve škole kurzy biologie, které se jí budou počítat i jako kredity na VŠ, oznámila mi, že na voltiži už nebude závodit ani trénovat — že bude pomáhat s tréninkem nového mladého koně a s lekcemi pro mladší holky. A začala randit.

Nevím, jestli je to celou tou covidovou situací, ale já jsem vlastně hrozně ráda, že má možnost to randění zažívat. Ian navíc, coby místňák, tady má kamarády a vzali do party i Toma — takže puboši byli s bandou třeba na pouti, pořádají táboráky a různé akce a srazy, a mají šanci se trochu vyřádit a vyblbnout. Už se nám i stalo, že Lisa s Tomem volali v půl jedenáctý, že zavařili auto, a že budou potřebovat zachránit — to jsou zase radosti amerického rodiče — že děti nejezdí metrem a autobusy, ale svými auty. Naštěstí byl Tom duchapřítomný a když mu vylítla teplota motoru do červeného, tak sjel mimo silnici a volal. Vzhledem k tomu, že Horác také kouřil a smrděl, tak bylo jasné, že nestačí počkat, až to vychladne a dolít vodu do chladiče. Naštěstí máme pohotového dvorního automechanika, který byl schopen v neděli ráno (samozřejmě, že Horác kleknul v sobotu večer — nemohlo se to stát třeba v pondělí dopoledne) splašit odtah na čtyřkolku (Subaru se nedá odtáhnout po zadních kolech) a diagnostikovat prasklý chladič — a tento pak v týdnu (když mohl koupit náhradní díly) opravit.


předchozí domů pište nám English