předchozí domů následující
Díkůvzdání a jiná zvěrstva
27. října - 27. listopadu 2020
Lisa zazrzla • domov pro kozy • skalistá dusítka • rychle a na otočku • slepice společnice • kamarádi na svátky
pište English

Ginny Weasley.
Ginny Weasley.
Když se soused přiletí seznámit.
Když se soused přiletí seznámit.
Lisa si už nějakou dobu přeje býti zrzavá. Ještě v Kalifornii jsme zkusily podomácku přeliv, ale já na tohle fakt nemám trpělivost, takže výsledek byl spíš záslužný než nějak oslnivý. Tady, v Zemi krále Miroslava (kde se stále ještě smí smát a zpívat) jsou dokonce otevřená kadeřnictví, a tak se Lisa směla objednat a přijít s novou hlavou. Tím, že to bylo zrovna na Halloween, tak jsme ji škádlili, že by mohla jít zrovna za Ginny Weasley. Letos jsme ale Halloween moc neslavili; v našem roztroušeném sousedství nemá cenu chodit na koledu a ani jsme neočekávali, že by někdo dorazil k nám — takže jsme šli tenhle svátek oslavit do místního sushi.

Nakonec jsme donutili k holiči i Toma — dokonce se sám objednal (přeci jen NĚJAKÁ covidová opatření tu máme) — v létě jsem ho ostříhala já, a i když to nebylo úplně strašné, tak určité... ehm, nesrovnalosti... sestřihu vidět byly.

Velmi krátce po stěhování jsme začali řešit situaci se zvěří. Naší zvěří, aby bylo jasno. U domu je velká stodola, sloužící coby garáž a skladiště, a dále tu byl koňský přístřešek. Ovšem koně jsou jiní živočichové než kozy — koním stačí otevřený přístřešek, který je bude chránit před větrem a dešťem — a dostatek sena na to, aby neprochladli. Kozy mají tlustou, teploučkou kašmírovou zimní srst — ale ta funguje stejně jako svetr — vítr to profoukne a déšť promočí. Navíc kozy jsou přežvýkavci a musí si v pravidelných intervalech lehnout a přežvykovat a trávit — takže potřebují místo nejen závětrné, ale také suché natolik, aby se na něm dalo ležet i "ve svetru". A tak jsme najmuli místního handymana Ricka, aby přístřešek uzavřel, opatřil dveřemi, odizoloval a připravil na příchod kozenek. Když Rick přišel s tím, že koupil psí dvířka, nechápala jsem. Když zdůrazňoval, že jsou izolovaná, došlo mi, že jsem udělala moc dobře, když jsem najmula místňáka a dala mu částečně volnou ruku. V Kalifornii kozenky žily de facto v drátěné kleci — která je chránila před pumami, a v zimním dešti stačilo klec obalit plachtami, nebo v lepším případě přicvaknout plastové desky. V místech, kde v zimě může být klidně mínus dvacet a foukat vítr padesát, ale i třeba sto kilometrů za hodinu, je třeba trochu myslet na variantu, kdy kozenky můžou ven, ale vítr, sníh a metelice nemůžou dovnitř.
 
Rockies.
Rockies.
Gem Lake.
Gem Lake.
Také jsme upravovali pickup, aby se do něj kozenky vešly. Přišlo nám jednodušší naložit dvě trpasličí kozy na korbu, než přidělávat kouli a kupovat či půjčovat koňský přívěs. Samozřejmě, že ale nejde zvěř naložit jen tak — nechali jsme korbu vystříkat plastikem, aby se pak dala umývat vodou, a nahoru pořídili střechu — aby kozenky nevypadly a taky aby jim nebyla moc zima. Přeci jen je to šestnáct set kilometrů, to už není žádná legrace.

Dále bylo potřeba vyměnit plot. Původní majitelé měli koňský výběh vyřešený třemi dráty a elektrickým ohradníkem. Koza mezi dráty proskočí či je podleze, a ohradník nejde dát tak nízko, aby zasáhnul kozu a přitom neprobíjel do země (viz. déšť, sníh a vítr rychlosti rozjetého rychlíku). Kromě toho nemám ohradníky ráda. Takže najít plot, koupě kterého nás nezruinuje a přitom udrží kozu — tj. je z pevného pletiva, které nejde protrkat ani tou nejusilovnější kozou. Prozradím vám předem, že se to nepodařilo, momentálně jsme ve fázi, že plot mezi sloupky přichycujeme metrovými, do země zatlučenými ohnutými výztužemi do betonu a doufáme, že jednoho dne už kozy nenajdou žádné slabé místo.
 
Chuck se rozhodl využívat výhod městského života.
Chuck se rozhodl využívat výhod městského života.
Chlívek je zateplený, podestlaný, má seno a vodu - prostě připravený na kozenky.
Chlívek je zateplený, podestlaný, má seno a vodu - prostě připravený na kozenky.
To ale předbíhám — zatím jsem žila v domnění, že jsme na příjezd kozenek připraveni, takže jsme začali plánovat, jak to uděláme. A hlavně kdy. Mezi naším novým domovem a rančem u Colleen je tisíc mil, přejíždí se jedno časové a dvě horská pásma, a to takhle v listopadu už není žádná legrace. Interstate 80 je neslavně proslulá odpočívajícími kamióny. Když to foukne, tak to obzvláště nenaložený lehký velký kamion skolí na bok. Což posléze ucpe dálnici, jak se to řeší a ostatní na to čumí. Případně dálnici pro vítr rovnou preventivně zavřou — a nebo je uzavřená proto, že se nedaří odklidit závěje sněhu. No a samozřejmě, že každé horské pásmo má své počasí a podnebí, a bouře nejsou synchronní (už jen proto, že musí urazit stovky kilometrů mezi pohořími), tudíž se osmdesátka uzavírá na střídačku. A do toho my se taky neumíme teleportovat (to bychom nepotřebovali tu dálnici, že ano) — cesta jedním směrem zabere dva dny — což vycházelo tak, že jsme potřebovali čtyři dny slušného počasí v dvojích horách najednou.

Doufali jsme, že počasí bude milosrdné a propustí nás na víkend, ale nakonec jsme usoudili, že nezbývá než jet, jakmile bude okno, a nečekat, že se se začátkem zimy situace zlepší. Takže jsme čekali, až přejde bouře v Sierře, a vyrazili si na výlet do Rockies. Jednak, abychom neseděli doma, a za druhé, abychom se setkali s Peterem, našim kamarádem z Kalifornie, který momentálně pobývá v domě našeho dalšího kamaráda, Karla. Vybrali jsme si výšlap k Gem Lake, který se nám před čtyřmi lety, když jsme u kamaráda Karla pobývali my, velmi zalíbil.

Výšlap je to pořád pěkný, ale podzimně lezavé počasí nenabízelo tak krásné a optimistické výhledy jako v letní sezóně. Ještě méně optimistické byly výhledy na místní coloraďany dusící se v rouškách. Nikdo jim nepřikazoval nosit náhubky VENKU, ale ovčani se najdou všude. A ti obzvláště přičinliví narvou hadr na hubu i malým dětem. Zoufalého ukňouraného batolete mi přišlo obzvláště líto. V nadmořských výškách kolem dvou a půl tisíce metrů, v nichž jsme se pohybovali, je docela náročné se udýchat i bez dusítka.
 
Zpět v Kalifornii, u nevadských hranic.
Zpět v Kalifornii, u nevadských hranic.
V boudičce pickupu je krásné místo na kozenky.
V boudičce pickupu je krásné místo na kozenky.
Gem Lake bylo napůl vyschlé, ale stejně jsme poseděli a dali si svačinu. Pak jsme museli spěchat dolů — to se za čtyři roky nezměnilo, odpoledne v horách začne počasí. V létě bouřky, začátkem listopadu to vypadalo spíš na blizzard. A navíc jsme měli sraz s Peterem, s kterým jsme chtěli na kus řeči a večeři. Ovšem při příjezdu před barák nás překvapil Chuck — místní jelen, který se rozhodl využívat vymožeností civilizace, jako jsou chodníky, umělá jezírka a zavlažovaná — tudíž zelená — travička v městských parcích. Nejspíš si taky spočítal, že uprostřed města po něm nikdo nebude střílet ani v lovecké sezóně.

Hned po večeři s kamarádem, v neděli osmého listopadu, jsme naložili do Forda balík slámy, trochu sena na zpáteční cestu, spacáky a sváču, a vyrazili. Hned u nás, u Medicine Bow, jsme vjeli do dopravního zádrhele — sice jsme čekali, až trochu přestane foukat, ale nedošlo nám, že na to čekají i všechny kamiony, takže přejezd přes hory jsme absolvovali krokem. Naštěstí za Laramie se to rozjelo, a do Ely jsme dorazili tak akorát na večeři. V pondělí odpoledne už jsme zvonili u Colleen. Vyrovnali jsme účty, zkontrolovali kozenky, které se zdály zaskočené mým znovuzjevním se — zjevně se jim stádečko s pohledným kozlíkem Jasperem docela zamlouvalo. Bohužel náš plán, že bychom si zašli na večeři do Mountain View Barbecue k Jeffovi, narazil na zavřené dveře. Ani s Craigem jsme se neviděli, protože holt lidi ve všední dny pracují. Na Medowcliff Lodge jsme se vyznamenali — když jsem šla pro věci do auta, volal na mě Sid "pozor" — myslela jsem, že třeba na mě padá rampouch ze střechy, takže jsem se přikrčila a vyběhla z pokoje — načež se za mnou zabouchly dveře — s klíčem uvnitř, pochopitelně. I museli jsme se vydat sněhem pro náhradní klíč.
 
Naložené kozenky.
Naložené kozenky.
Úplatek.
Úplatek.
Čekala jsem, že výlet do Kalifornie bude plný nostalgie, ale bohužel. Hospody oblepené tisícem — zřejmě povinných — oficiálních papírů s vyhláškami, výstrahami a nařízeními, takže člověk nemohl ani najít něco o zavíračce. Lidi nosící roušky vždy a všude — ze strachu, aby je někdo neudal. Pocit zaklapávající se pasti, z níž není úniku. Ne, že by se v tom nedalo (zatím) žít, ale strach z nevypočitatelné budoucnosti, z toho, co se třeba stane s rodinným podnikem a rodinou, až tento zkrachuje, byl hmatatelný. Přitom kousek za hranicemi, v Nevadě, jezdily po kraji veselé školní autobusy a život jakž takž fungoval.

A tak jsme v úterý ráno naložili po snídani kozenky a v podstatě se nám ulevilo, když se čumák Forda zase otočil na východ a my začali ukusovat z naší předlouhé cesty domů. Po první zimní bouři jsme projížděli prosluněnou krajinou, kde na pozadí bílých hor vystínovaných tmavými lesy a stržemi jak z japonské perokresby zářily jasně žluté osiky s podzimním listím. Kozenky cestu snášely docela dobře, akorát po těch pěti hodinách říkaly, že si myslely, že už budeme doma, tak jako obvykle. No, čekalo je dalších dvanáct. Při zastávkách jsem jim dávala vodu a občas je uplácela ovocem, a slibovala jim světlé zítřky. V devět večer jsme ještě zastavili u sushi v Evanstonu — my jsme si dali večeři a kozenky si konečně lehly. Ony nějak nepochopily, že si můžou v korbě odpočívat, pořád byly v pohotovosti a čučely z okýnek. Ani za tmy to nebylo lepší, to zase sledovaly světla ostatních aut. Doma jsme byli někdy kolem třetí ráno, vyšoupli jsme kozenky do chlívku a šli se vyspat.
 
Kozenky hledají, kde tady žijí další zvířata.
Kozenky hledají, kde tady žijí další zvířata.
Takže jsme jim pořídili jako společnice tři slípky.
Takže jsme jim pořídili jako společnice tři slípky.
Mysleli jsme, že absolováním tisícimílové cesty s kozenkami máme to nejhorší za sebou. To jsme se ovšem hluboce mýlili. Kozenkám se na prérii nelíbilo, mínily, že když tady nežijou žádná další hospodářská zvířata, tak je to fakt divný a že by bylo záhodno se podívat, KDE tady teda normální kozenky a koně žijí. Když jsem se zadkem staženým strachy honila kozenky po místní, velmi rušné okresce, bylo jasné, že takhle to dál nejde.
Takže jsem pořídila kozenkám vodítka a holt chodí na pastvu na vodítku. A taky jsem usoudila, že potřebují nějakou společnost — celý život prožily ve stájích, kde byly další kozy, koně, slepice a spousta lidí, takže prázdná prérie je pro ně asi skutečně děsivá. Samozřejmě, že pořizovat honem honem další kozy nebo koně je nesmysl, ale slepice jsem posoudila jako schůdné. Sice jsem chtěla až na jaře postavit kurník a odchovat si slepice z kuřat — ale na to nebyl čas. Se slzou v oku jsem vzpomínala na Vanilku, a nadávala si, že jsme si slípku neadoptovali a nevzali s sebou. Ale nedalo se nic dělat, začala jsem shánět slepice místní.

V listopadu žádná sláva — kdybych tu znala víc lidí, tak třeba bych našla někoho, kdo se chce zbavit staré nenesoucí slípky či dvou, ale obíhat místní farmy a dožadovat se slepic mi nepřišlo jako nejlepší cesta, jak se uvést v sousedství. Nakonec jsem našla na craigslistu chovatelku z Colorada, která prodávala čtyřměsíční slepice. Promluvila jsem s ní po telefonu a objednala si tři slípky. Byla velmi milá a profesionální, nijak nekomentovala, když jsem se svěřila, že slepice mají být psychologická podpora pro kozy.

Slepičky jsme jely vybírat s Lisou cestou na její voltiž. Na místě jsme zjistili, že kromě slepic má chovatelka ještě kozy, takže jsme se vnutili na prohlídku kozích výběhů, kde jsem našla inspiraci na oplocení. Naše kozenky ze svého (obrovského) výběhu nacházejí únikové cesty rychleji, než je stíhám opravovat. Zavřené v chlívku je mít nechci — a tady jsme objevili drátěné pevné samonosné panely, které se dají jednoduše sestavit do ohrádky. Takže kromě slepiček naše kozenky získaly před chlívkem malý výběh, kde se můžou venčit a poskakovat a já se nemusím bát, kdy mi zase skončí na okresce. Výběh se dá poměrně jednoduše předělat či změnit (když se nemusí vypínat a natahovat dráty a zabudovávat kůly, které udrží takové tahy) — a i pro slepice je lepší mít menší přehledný výběh, než je honit po prérii.
 
Nejzvláštnější je Saša, vypadá jako dravec.
Nejzvláštnější je Saša, vypadá jako dravec.
Někdo v zimě sype ptáčkům, ve Wyomingu krmíme bizony.
Někdo v zimě sype ptáčkům, ve Wyomingu krmíme bizony.
Nakonec jsme s Lisou vybraly tři slepice. Nejzvláštnější je Ameraucana — původem jihoamerická slepice, která vypadá trochu jako dravec — s minimalistickým hřebínkem a žlutýma očima má hlavu jestřába. K tomu má peří po stranách hlavy, takže vypadá, jako kdyby měla na uších sluchátka. A má snášet modrá vejce. Druhou slepici máme Black Australorp. Černé peří probleskující do zelenkava, a hnědé oči z ní dělají mírnou a úhlednou krasavici. Třetí slepici jsme nakonec vybrali "obyčejnou" kropenatou Barred Rock. Kropenatou jsme pojmenovali Pepper, černou Jet a Ameraucana je Saša, podle Saši z Comebacku — protože je taková ostýchavá. Saše ostýchavá povaha zůstala, a bohužel obzvláště Pepper se k ní nechová moc hezky. Takže se snažím Saše občas podstrkovat dobrůtky. Na druhou stranu jsem ji viděla, jak si fikaně stoupla na paletu, aby byla výš, a machrovala křídlama, až Pepper zahnala. Zase až tak úplný otloukánek taky asi není — a dokáže si najít žrádlo v tichosti někde stranou. Ameraucany nejsou moc "mazlivé", chytit Sašu je skutečně rodeo, ale jednou chycená ztichne a je v klidu. Pepper je... no prostě slepice, to se jinak říct nedá. Zmatená, hysterická, věčně pohoršeně kvokající. Nechá se chytit a v podstatě asi chce být středem pozornosti, ale udělá kolem toho scénu. Jet mi přijde z nich nejchytřejší a nejstatečnější — a taky nejklidnější a nejmazlivější.

Chlívek je rozdělený přepážkou s vrátky na dvě půlky. V jedné sídlí kozenky, druhá je moje stodola / kůlna / dílna s balíky sena a slámy, nářadím, sudama s krmivem a podobně. V téhle části mají slepice provizorní kurník, s dvířky ke kozám. Pro kozy je totiž slepičí žrádlo toxické, můžou po něm i umřít, takže je třeba, aby slepice měly co potřebují a kozy se jim na to nedostaly. Naopak slepice můžou žrát "všechno" a jen jim prospěje, když si zpestří jídelníček senem a kozím zrním. Jinak se zdá, že slepice pochopily, že tu jsou za účelem obveselení kozenek, a svou úlohu plní poměrně dobře. Rozhodně se kozenky docela usadily a uklidnily.
 
Obrněný vláček jede stádem těchto úctyhodně velkých krav.
Obrněný vláček jede stádem těchto úctyhodně velkých krav.
Krmení se odehrává z bezpečí vlaku.
Krmení se odehrává z bezpečí vlaku.
Kromě přestavby chlívku jsme zvládli i koupit postele dětem. Jejich patnáct let staré, proleželé, jsme ani nestěhovali z Kalifornie — a tak v novém domě děti spaly jen na provizorních skládacích matracích. I absolvovali jsme kolečko po místních obchodech. Lisu zaujala "studená" matrace — prý je jí v noci horko a chtěla by studivou postel. Mně to hlava nebere, já chci mít v posteli teplo a útulno, ale zjevně není Lisa sama, když se takováhle vymyšlenost vyrábí a prodává. Háček byl ovšem v tom, že postel se vyrábí a prodává v Denveru, v Coloradu, což prodlužuje dodací lhůty na týdny a měsíce, protože covid (jestli nechápete, jakou má souvislost covid s přivezením dávno do zásoby vyrobené matrace ze sto mil vzdáleného skladu, tak si z toho nic nedělejte, my to nechápeme taky — ani s volským spřežením by to netrvalo déle než týden).

Tom si vybral postel obyčejnou, od místního dodavatele, a tak měl na čem spát hned v pondělí (obchody jsme objížděli v sobotu). Jeho postel se nám zalíbila natolik, že jsme za týden zakoupili další do hostovské ložnice. Ne, že by nám tolik záleželo na pohodlí hostů (kterých zase tolik nemíváme), ale hlavně proto, že hostovskou ložnici využíváme jako naši náhradní. Sid někdy chrápe, občas pracuje do noci a pak chodí spát pozdě, nebo když je někdo z nás nemocný, či potřebuje brzo ráno vstávat — tak je příjemnější se rozdělit. Po letech, kdy dělení spočívalo v tom, že jeden z nás byl odsouzen ke spaní v obýváku, kde hučela z kuchyně lednice a z pracovny akvária, je možnost zalézt si do NORMÁLNÍ postele a zavřít za sebou dveře neuvěřitelný luxus.
 
Na Terry Ranch mají už pět kůzlat.
Na Terry Ranch mají už pět kůzlat.
Největší lokomotiva - Big Boy.
Největší parní lokomotiva na světě — Big Boy.
Navíc jsme skutečně čekali kamarády na naši první velkou návštěvu na Díkuvzdání. Sidův kalifornský kolega Petr přijel probrat pracovní i nepracovní záležitosti, a nějak ukecal i svou ženu a děti, že s ním absolvují dvoudenní jízdu přes třetinu kontinentu. Blanka je navíc těhotná, i usoudili jsme, že za statečnost s cestováním v tomhle stavu si postel taky zaslouží. Takže Lisa ještě stále svou slavnou coloradskou postel nedostala a my jsme z místního Bedder Sleep dostali již druhou postel — protože tento rodinný podnik je schopen bleskurychlé akce.

Byli jsme trochu nervózní, jak zvládneme ubytovat pět hostí, ale nový — velký — dům pojal hosty zcela bez problémů. Junioři obsadili suterén a zjevně se tam nějak porovnali. My, staří páprdové, jsme se rozmístili v horních ložnicích, přes den pak chlapi v pracovně a já s Blankou více méně v kuchyni a obýváku. Navíc jsme strávili většinu dne venku, neboť jsme návštěvu vzali na Terry Bison Ranch. Sami jsme byli zvědaví, jak funguje vláček za bizony, a tak jsme si zaplatili jízdu. Teď mimo sezónu jsme byli ve vláčku jen my, tudíž se jednalo o komorní akci. Plechový vlak vás skutečně zaveze doprostřed bizoního stáda, kde můžete tyhle obrovské krávy nejen vidět zblízka, ale i krmit. To vše z bezpečí vagónu — přestože stádo kolem vlaku je poměrně ochočené (respektive zvyklé na turistické krmení), upozorňovala nás průvodkyně, že pro věci upuštěné z okna nikdo mezi bizony nepůjde. Když vidíte zblízka hlavu s roztečí očí přes metr, tak vám dojde, že tenhle kolos fakt není žádný domácí mazlíček.
 
Dobyvatelé.
Dobyvatelé.
Skalní masiv na Vedauwoo.
Skalní masiv na Vedauwoo.
Už jsem mnohokrát psala, že mám svátek Díkuvzdání ráda. Hlavně proto, že je to svátek rodinně a přátelsky setkávací, plkací, vařící — nezahlušený dary a velkými očekáváními. Prostě pohoda a teplo domova za zimních plískanic. Nedoufali jsme, že zrovna letos nám bude dopřáno slavit tak, jak bychom si představovali — a nakonec se podařilo. Večer jsme s kamarády společně zasedli k večeři obstarané a připravené společnými silami. Po deseti měsících strávených více méně v izolaci od ostatních příslušníků homo sapiens, to byla velmi vzpružující a občerstvující zkušenost - zase jsme si o trošku víc připadali jako lidi, a ne jen jak vězni v orwellovském absurdistánu.

V pátek bohužel kamarádi už zase odjížděli, Tom a Sid je jeli vyprovodit až "na kopec", na Vedauwoo, mezi krásné skály a stromy v 2,6 km nad mořem. Lisa měla zaplacený extra trénink na voltiži, se slavnou a úspěšnou jezdkyní, který jsme nechtěly zmeškat, a tak jsme se v poledne rozjeli do všech stran.


předchozí domů následující pište nám English