předchozí domů
Bílé svinstvo
2. - 26. října 2020
Koberce & podlahy • Krejzy-1-2 • první výlety • odborná instalace • tuhý oxid dihydrogenu
pište English

Tísníme se v kuchyni, s krabicemi, starým nábytkem i novým nábytkem.
Tísníme se v kuchyni s krabicemi, starým nábytkem i novým nábytkem.
V suterénní ratejně je prozatimní kancelář.
V suterénní ratejně je prozatimní kancelář.
Příjezd stěhovacího návěsu byl, samozřejmě, vítaným vylepšením našich životů. Už jen to, že jsme najednou měli k dispozici jídelní stůl a židle, talíře, příbory, ručníky, bylo úžasné. Nicméně stejně většina věcí zůstala vyskládaná jen do garáže či stodoly. Ve zbytku baráku se měly předělávat podlahy, takže nedávalo smysl stěhovat nic jiného, než kuchyň.

Jak už jsem prozradila v předešlém deníčku, dorazil koberec, a kobercáři skutečně položili za sobotu koberec v celé dolní ratejně. Na zbytek podlah a pokládání vinylu mohli ale podlaháři přijít až v úterý, takže nás čekalo dalších pár dní ještě stále v provizóriu, a pak tři dny s otevřenými dveřmi, okny, prachem a randálem z řezání a pasování podlah. První den, kdy se dělaly podlahy v dětských ložnicích, jsme si mohli zavřít dveře do patra. Druhý den, když se dělaly podlahy na hlavním patře, daly se zavřít dveře a být v suterénu. Třetí den, když se dělaly schody, nedalo se zavřít nic a museli jsme to vydržet. A pak ještě čtvrtý den, když se ukázalo, že schody byly špatně přilepené a musely se předělat.

Nechci si stěžovat; chlapi byli rychlí, čistotní, šikovní (až ty schody), ale po těch třech týdnech spaní na zemi ve spacákách a různých provizoriích mi prach a rámus lezl silně na nervy. Byla jsem byla ráda, když bylo hotovo a mohli jsme začít stěhovat a místnosti se mohly postupně vrátit ke svým původním účelům — že třeba jídelní kout přestal být skladiště a mohl do něj přijít jídelní stůl, který tak uvolnil místo sedačce, která mohla být konečně vybalena z krabic a tak dále.
 
Curt Gowdy je plný turistů, kempujících a rybářů.
Curt Gowdy je plný turistů, kempujících a rybářů.
Na cestičce kolem Middle Crow Creek je ale klid.
Na cestičce kolem Middle Crow Creek je ale klid.
V době spaní ve spacákách mi ke stresu značně přispěla škola dětí. Chodí do virtuální federální instituce jménem K12. Tato instituce zastřešuje jednotlivé lokální — státní — školy. V Kalifornii chodily děti do CAVA (California Virtual Academies), ve Wyomingu je, nepřekvapivě, WYVA. I čekali jsme, že dodáme doklad o novém bydlišti a děti budou plynule převedeny z CAVA do WYVA, tak jako by se to stalo při stěhování do kamenné státní školy. Takže jsem zvedla telefon a zavolala do K12, vysvětlila problém — a bylo mi řečeno, že převést děti můžou až od nového pololetí. No dobrá, to mi nepřišlo jako velký problém, nám je vcelku jedno, jestli se děti připojují virtuálně do Californie nebo Wyomingu, jen se musí hlídat časy — Wyoming je v jiném časovém pásmu.

To, co ovšem následovalo, to předčilo veškeré mé předchozí nejhorší zkušenosti s K12. V průměru třikrát denně mi někdo od nich volal s tím, že by teda se mnou dokončili zápis. Prvním asi padesáti jsem zvládla trpělivě vysvětlovat, že zápis nelze dokončit, protože na to bych musela děti odhlásit z CAVA, ale protože mi je WYVA nevezme až do ledna, byly by moje děti bez školy. Pokaždé totiž volal JINÝ agent, kterému jen vyskočilo moje číslo na seznamu. Rozhovor se zhusta odehrával tak, že napřed mě vyzpovídali málem i z velikosti podprsenky, aby si ověřili, že mluví se zákonným zástupcem daného dítěte (vždycky volají jen kvůli jednomu, a kvůli tomu druhému volá někdo jiný, jindy, čímž se počet těchto hovorů zdvojnásobuje) — načež mi agent sdělil, že mě dá na chvíli na hold, aby si našel v systému naše údaje. Zřejmě očekávali, že já jako vůl budu stát třeba půl hodiny v mrazu, ve vichru (protože jsem zrovna plela stromky nebo vyklízela chlívek), než oni si v kanceláři u kafíčka laskavě najdou, o čem to teda jako se mnou mají mluvit. Tyto telefonáty jsem začala zavěšovat, nebo jsem jim rovnou oznamovala, ať nic nehledají, že zápis nelze uzavřít, protože a tak dále. Nemluvě o tom, že nám zásadně nechávali vzkazy na dva tisíce kilometrů vzdálené kalifornské pevné lince.
 
Náhorní plošina Vedauwoo má spoustu prašných silnic.
Náhorní plošina Vedauwoo má spoustu prašných silnic.
V téhle oblasti se i leze.
V téhle oblasti se i leze.
Ještě stále jsem byla vcelku veselé mysli, odhodlaná, že to nějak přežijeme do vánoc a pak se to už vyřeší. Chyba lávky. Jednoho rána takhle děti přišly s tím, že jim nejde nalogovat se do školního systému. I zkusila jsem se nalogovat já — a taky nic. Tak jsem psala email třídní učitelce, že se děti nemůžou dostat do školy — a dostalo se mi odpovědi, že to je v pořádku, neboť byly ze školy ODHLÁŠENÝ. Málem mě kleplo, takže jsem začala vytáčet K12. Do toho přijeli tři chlapi vykládat návěs a žádali od mě, abych určovala, kam co přijde. Takže následující tři hodiny jsem na střídačku ječela "ne, dojicí stojan nepatří do kuchyně, ale do stodoly" a "jak si můžete dovolit děti vyhodit ze státní školy bez vědomí rodičů?" K12 trvalo na tom, že chápou, že jsem rozčilená, ale že se nedá nic dělat, a ať přestanu křičet, že ne, že NEJSPÍŠ nepůjdu do vězení, když moje děti neplní povinnou školní docházku, a že není v jejich kompetenci něco řešit, a jestli bych jim nemohla říct jméno mého prvního domácího mazlíčka, aby si ověřili, že jsem, kdo říkám, že jsem. Mezitím jsem psala emaily na všechny strany a zatelefonovala, myslím, i uklízečce z WYVA, protože začínalo být jasné, že WYVA je naše jediná šance — díky kalifornskému guvernérovi, který nepovolil od března otevřít školy pro plebejce (jeho děti — samozřejmě — do školy chodí, neb je to škola soukromá), CAVA je zahlcená tisícovkami přihlášek a každé uvolněné místo je okamžitě obsazené.

Kolem druhé odpoledne mi volala ředitelka WYVA — že s CAVou usoudili, že děti převedou mezi školami mimo proces zastřešující K12, kde se nedařilo vyřešit přestup během roku. A že mi nechávala vzkazy. Jenomže — vzkazy jaksi skončily na pevné kalifornské lince. Uf. Jako mrtvici ještě pořád zvažuju, protože občas se mi ozve K12 s tím, že by jako uzavřeli ten zápis a jestli bych jim nemohla uploadovat třeba rodný list dítěte. Při posledním hovoru jsem navrhla, že by se mohli podívat do systému a najít si tam ty rodné listy z doby před čtyřmi lety, když jsme dělali ZÁPIS, že teď děti jen přehazujeme mezi státy. Na to mi bylo řečeno, to jsou staré údaje, a že třeba se mohlo něco za ty čtyři roky změnit... To už jsem vzteky jen sípala, a zeptala se, jestli si jako myslí, že za ty čtyři roky se dítě narodilo jiné matce nebo v jiný den — a pak jsem zavěsila. Vzhledem k tomu, že jsem přeci jen obstarší osoba, tak v rámci péče o vlastní zdraví a kardiovaskulární systém se snažím telefonáty z K12 nebrat (občas mě doběhnou, když volají z nějakého nového čísla). Děti do školy chodí, fungují, dostávají známky a místní učitelé komunikují, tak snad to přežijeme i bez mašinérie K12.
 
Lisa provozuje na vyhlídce voltiž.
Lisa provozuje na vyhlídce voltiž.
Bouře se žene prérií.
Bouře se žene prérií.
Mezitím jsme se zvládli trochu usadit v domě a nastal čas vyrazit po okolí, prozkoumat, co tu máme zajímavého. Kousek za městem je státní park, i vjeli jsme tam, zaplatili na pokladně čtyři dolary a nechali si vysvětlit, kde se tam dá jít trochu na procházku. S tou jsme to nepřeháněli, náš kanárek Lisa hlásila špatnou kvalitu vzduchu (s jejím astmatem pozná všechno), kvůli požárům v Coloradu, tak se moc chodit nedalo. Místo toho jsme pak vzali našeho Forda o kousek dál, na prašnou cestu jménem Vedauwoo vedoucí přes National Forest, který jsme si projeli napříč. Tím jsme prověřili náhon na čtyři (Ford normálně jezdí na dvě, ale dá se přepnout na čtyři, nebo na čtyři s redukcí) a to, že s pickupem s velkou světlostí podvozku a redukcí se dají projet i věci, které jsme si ani se Subaru netroufali. Tím byl výlet prohlášen za úspěch.

Sida čekala další fáze stěhování — a to stěhování kanceláře. V Kalifornii nechal větší množství počítačů a taky simulátor na letadlo, na kterém pracuje — do stěhováku jsme nechtěli křehké a drahé přístroje dávat a do aut s námi se nevešly. Sid vyrážel v jednom z našich chladných období. U nás doma bylo jen bouřlivé nebe a těch pár krup padalo (teda spíš lítalo vertikálně rychlostí sedmdesáti kilometrů za hodinu) ve chvíli, kdy jsem narychlo rozmontovávala zavlažování, aby nám nepopraskaly trubky a hadice. Sid měl na kopcích v Medicine Bow dokonce sníh, ale projel.

Dvacátého října, šest týdnů po objednání pračky a sušičky, tj. za trojnásobně dlouhou dodací dobu, tyto dva stroje měly konečně dorazit. Sid ze mě páčil přiznání, že mám radost a těším se — ale jednak se mi dělalo špatně při pohledu na Himaláje špinavého prádla (ručníky a povlaky a deky, které se aktivně účastnily stěhování jako obalový materiál), a za druhé jsem nevěřila, že akce proběhne hladce.
 
Sid se vypravil znovu do Kalifornie, tentokrát na služebku.
Sid se vypravil znovu do Kalifornie, tentokrát na služebku.
Východ slunce po sněhové bouři.
Východ slunce po sněhové bouři.
A měla jsem pravdu. Pračku a sušičku jsme pořídili s příplatkem za "profesionální instalaci". Vzhledem k tomu, že instalatéři přijeli z pokrokového Colorada, čekali jsme potíže. Ovšem Pat a Mat, kteří se stroji vyvstali, by mohli od začátku vystupovat v kabaretu. Nebo spíš v Bakalářích, protože zase tak vtipné to nebylo. Poté, co nás poučili, že si budou počítat za každý schod v domě (máme tři) a tvářili se velmi oficiálně, to začalo: "A paninko, máte k tomu hadice?". Hadice jsme měli, ze starého domu, navzdory našemu bláhovému přesvědčení, že profesionální instalace by měla zahrnovat i materiál, jsme dostatečně poučeni socialistickými obvodními podniky bytového hospodářství. Hadice zvládnuté, došlo na ohledání sušky. "Ale my nemáme tu správnou šňůru, ta musí mít kolíček do elka, máte šňůru?" — jasně, obvykle s sebou tři až čtyři nosím, že. Takže Sid byl vyslán do místního železářství — bratru dvacet minut jedna cesta. Když se vrátil, ozývalo se z prádelny pár minut nějaké klepání — a pak zase "a paninko, ale ta suška nemá komínek". I vyrazil Sid pro komínek. Když už byl pryč pětatřicet minut, vykouknul na mě Mat (nebo Pat?) a prý "jo a řekněte mu, že ke komínku je potřeba koupit i ty svorky". Řekla jsem mu, že manžel je skoro doma — tak mi Mat s lítostí sdělil, že oni teda nemůžou tak dlouho čekat, až se otočí se svorkama, a že musí jet k dalšímu klientovi. Načež mi vrazil do ruky tablet, ať mu podepíšu, že provedli instalaci, a jal se předvádět instalovanou pračku. Zmáčknul čudlík — a nic. Mínila jsem, že třeba jsou to pojistky. Bylo mi sděleno, že pojistky to ROZHODNĚ nejsou, že určitě původní majitel někde instaloval nějaký vypínač. I hledala jsem vypínač — ale protože jsem blběnka domácí, která tomu vůbec nerozumí a navíc nevěří PROFESIONÁLŮM, šla jsem se osobně podívat na pojistky — a nahodila jsem spínač popsaný PRÁDELNA. A hádejte co? Ano, pračka fungovala.

Sousedi jsou sotva vidět, mohli bychom klidně být na pustém ostrově.
Sousedi jsou sotva vidět, mohli bychom klidně být na pustém ostrově.
Dvorní králík se změnil v králíka polárního.
Dvorní králík se změnil v králíka polárního.
Mat se pochválil, jak to dobře zapojili, a znovu mi strkal tablet, ať mu to podepíšu. Tak jsem mu odvětila, že jak mu mám podepsat instalaci, když sušička stojí uprostřed prádelny, zcela zjevně nenainstalovaná. Že jim podepíšu, že ji vynesli ty celé tři schody, a že podepíšu instalaci pračky, ale sušičku ne. Tvářil se velmi ublíženě, možná čekal, že je budu přemlouvat a uplácet, aby počkali s instalací na Sidovu dodávku (třetí — nemohli to říct najednou, co všechno nemají?), a že asi projevím soucit, když součástky jsou nedostatkové zboží, protože covid (Sid to všechno koupil bez problémů), ale já jsem se ze všeho nejvíce těšila, až tihle dva kašpaři vypadnou.
Sušičku mi pak během pěti minut nainstaloval místní handyman Kevin, a já se mohla pustit do zdolávání Himalájů.
 
Někde zima ťuká na dveře, u nás rovnou bere za kliku.
Někde zima ťuká na dveře, u nás rovnou bere za kliku.
Sněhová fréza Lisa.
Sněhová fréza Lisa.
Místní počasí má takové klimakterní návaly — většinou je pěkně, příjemně, slunečno, pofukuje větřík. A pak najednou pár dní lítají vzduchem nejen kroupy a zahrádkářské potřeby a popelnice — ale třeba i kamióny. A pak je zase pěkně a nic se neděje. V jednom takovémhle zimním záchvatu počasí slavil Tom sedmnácté narozeniny. Dostal nějaké drobnosti a upekli jsme špičičky, ale hlavní dar — běžky — jsme raději odložili až na dobu, kdy se bude dát dojet do REI v Coloradu, a boty a lyže vyzkoušet.

Náš dvorní stavitel (kozího chlívku) Rick nám pár dní předem říkal, že přijde bouře, ať počítáme s tím, že se třeba taky nedostaneme z domu a máme nakoupené zásoby. Pro ty jsem jela den před bouří, kdy se ochladilo a foukalo natolik, že jsem měla čepici a péřovku. Trochu mě znepokojilo, že místní chodili vesměs v tričkách, bundy jsem zahlédla jen na slabších kusech — úplně malých dětech a úplně nejstarších babičkách. Zřejmě bude hůř.
Nákup proveden, mohli jsme v nejhorší den zůstat pěkně v teple, zatímco venku vítr vztekle metal sněhem na všechny strany. Pokud projel po okresce pluh, za deset minut to pod závějemi nebylo vidět.

Následující den jsem se přeci jen do města vypravila. V našich nákupech totiž jaksi chybělo hráblo na sníh. Máme lopatorýč, máme lopatu na hnůj, ale zkuste přehazovat přemrzlý lehoučký prašan. Takže jsem vytáhla Forda ze stodoly, zapnula čtyřkolku a vyrazila bílou plání, v niž se proměnila naše příjezdovka s okolní prérií. Příjezdovka je dlouhá bratru sto metrů, a stáčí se v elegantním oblouku. Na začátku je popelnice, na konci je průjezd plotem — tyto dva body se hledají snadno — ale to, že jsem minula oblouk zpevněné cesty, to jsem poznala jen podle toho, že se auto pode mnou začalo naklánět na levou stranu. Další den, cestou s dětma (Lisa na voltiž, Tom pro běžky), jsem se zase netrefila na druhé straně — no ale aspoň už byla příjezdovka jasně vyznačená — takhle jsem pěkně vytrasovala příkopy, stačilo se držet mezi nimi. Začalo být jasné, proč všechny obchody vystavují na prominentních místech vedle sněžných lopat a fréz ještě dlouhé tyčky s odrazkami. A tak teď už máme příjezdovku vytyčenou.
 
Vytyčování příjezdovky — to koryto nalevo je asi příkop.
Vytyčování příjezdovky — to koryto nalevo je asi příkop.
Ve městě panuje čilý provoz.
Ve městě panuje čilý provoz.
Co mě překvapilo, byl naprostý klid místních. V Kalifornii, i v horách, nastane při každém palci sněhu kalamita, bouračky, a celkově bordel. Tady jsem vyjela na asi někdy prohrnutou okresku a — prostě jsem jela. V těch mínus patnácti zřejmě nedává smysl solit, takže jsme se všichni brodili rozježděným prašanem a snažili se hlavně moc nebrzdit a nezatáčet. Ve městě byla situace podobná — hlavní silnice byly jakž takž prohrnuté, vedlejší a parkoviště obsahovaly vesměs rozježděný sníh. Byla jsem velmi ráda za náš Ford, s velkou světlostí podvozku a náhonem na všechny čtyři, ale viděla jsem v tomhle jezdit i normální sedany. Kromě jednoho z Jižní Karolíny, který se plížil deset, jel zbytek relativně svižně a bez váhání. Na křižovatkách se konaly opatrnější a pomalejší rozjezdy, všichni zjevně počítají s tím, že auta jedoucí křížem taky třeba na červenou nezvládnou zastavit, a tak se čeká, až teda projedou i ti, kteří vyhodnotili, že brzdit by nepřineslo nic pozitivního.

Nicméně za pár dní bylo po sněhu, ani jsme nestihli vyzkoušet Tomovy běžky, které jsme koupili na konci tohoto nadělení. A zase pokračoval hezký podzim, se slunečnými dny, kdy je klidně i patnáct stupňů. Někdy si myslím, že Wyomáci si dělají z lidí srandu a všem říkají, jaké tu mají kruté zimy — aby jim sem nikdo nelezl.


předchozí domů pište nám English